Po přečtení článku Poznámka redakce ve Zpravodaji č. 4 z listopadu 2000 Klubu Novofundlandský pes se sídlem v Brně jsme se rozhodli na níže uvedenou poznámku reagovat a vysvětlit lidem, kdo může být nazýván "rozhodčí specialista".

Citace výše uvedeného článku:
Vzhledem k tomu, že se v článku i mezi chovateli se vyskytuje v poslední době slovo rozhodčí specialista nebo rozhodčí specializovaný pro plemeno NF (a pokud je nám známo, je to specifika pravděpodobně naší republiky), považujeme za nutné tento termín vysvětlit. Rozhodčí specialista je ten, který plemeno posuzuje a chová, nebo choval. Před tím, než udělá zkoušky rozhodčího má mít odchováno nejméně pět vrhů daného plemene. Zjednodušeně – nejedná se tedy jen o rozhodčího nebo mezinárodního rozhodčího, ale o rozhodčího-chovatele. V naší republice je to paní Sochorová a manželé Jandovi.

Výše uvedený, poněkud zkreslený názor, je výsledkem jisté nezkušenosti pisatelů, podmíněný pravděpodobně tím, že chovu Novofundlandských psů, potažmo psů vůbec, věnují pouze krátkou dobu, takže mají jen částečné ponětí o tom, z čeho současná česká kynologie pochází a o počátcích chovu NF psů ani nemluvě. Tato skutečnost, mě přiměla nejen k napsání následujících řádků, ale i k tomu, že jsme požádali současnou předsedkyni sboru rozhodčích ČMKU paní Vladimíru Tichou o úvahu na toto téma, takže se můžete seznámit na jedné straně s pohledem rozhodčího specialisty a na druhé straně s pohledem člověka, majícího svým způsobem na starosti všechny rozhodčí exteriéru.

Motto: Specialista je člověk, který ví všechno o ...,
universalista je člověk, který ví ..., ale za to o všem.

Autorem tohoto aforismu je údajně Albert Einstein

Začnu, nikoliv sice od počátku, ale od bodu, kam až moje zkušenosti, či spíše paměť sahá. V šedesátých letech, následně potom, co jsme byli přijati v druhé polovině 50. let za člena F.C.I., došlo k opětovnému rozvoji naší kynologie. S tím souviselo, že v roce 1964 se dokonce stal předsedou F.C.I. představitel československé kynologie pan Růžička. Začala se u nás objevovat další a další plemena psů a rozrůstala se i jejich chovná základna. S tímto rozšiřováním se jejich chovatelé a příznivci začali sdružovat, často vícero podobných nebo spřízněných plemen dohromady. Tak byla postupně více viděna i na výstavách další plemena psů, do té doby neznámá nebo se vyskytující pouze sporadicky, kde byla posuzována nejprve rozhodčími od ostatních plemen nebyl-li po ruce rozhodčí univerzální, všestranný, tedy aprobovaný pro všechna plemena, tzv. "allround". Naše kynologie měla v té době, pokud si pamatuji, jediného takového rozhodčího a tím byl pan Jaroslav Odvárko z Nového Bydžova, tedy žádný pragocentrista. Pan Odvárko posuzoval ještě i po své sedmdesátce, měl ohromnou vitalitu a posuzoval dobře! Byl to skutečně "pan rozhodčí" a jsem velice rád, že jsem měl možnost jej nejenom zažít coby vystavovatel, ale i jako pozdější adept na rozhodčího exteriéru na něj velice rád vzpomínám a jsem mu dodnes vděčen za mnohá jeho ponaučení. Samozřejmě byly již tehdy zcela konkrétní podmínky pro jmenování rozhodčích a tato kritéria se postupně dále vyvíjela a vyvíjejí se dodnes. Na prvopočátku musel takový čekatel na rozhodčího mít odchováno alespoň pět vrhů daného plemene, aby získal potřebné praktické zkušenosti. Dále být doporučen klubem a samozřejmě na mnoha výstavách, tuším, že jich bylo minimálně 10, dělat zapisovatele či vedoucího kruhu. Teprve poté mu bylo povoleno hospitovat u ostatních rozhodčích předepsaný počet hospitací v kruhu. Po jejich absolvování bylo nutno vykonat rozsáhlou teoretickou zkoušku skládající se na jedné straně z ověření znalostí formálních, tj. příslušných řádů, (výstavních, svazových aj.). Na druhé straně byla znalost anatomie psa, genetiky, plemenářství, zdravovědy a standardu a historie a dalších specifik toho konkrétního plemene. Teprve po úspěšném absolvování teoretické zkoušky byl adept pozván ke zkoušce praktické. Zkušební komise byla u teorie zpravidla pětičlenná. Byli v ní zastoupeni odborníci specializující se na obory o nichž jsem se již výše zmínil, včetně poradců chovu plemen psů, jejichž adepti na rozhodčí byli zkoušeni. Pro zkoušku praktickou byl zastoupen v komisi rozhodčí pro dané plemeno, předseda sboru rozhodčích a klubový poradce chovu daného plemene. Novopečený rozhodčí posuzoval několik let na krajských, oblastních a klubových výstavách, než mu bylo umožněno stát se rozhodčím mezinárodním. Já osobně jsem svoji první mezinárodní výstavu posuzoval v zahraničí v roce 1975 v Kolíně nad Rýnem a teprve potom mezinárodní výstavu v Brně. Takto začínali všichni rozhodčí. Někteří si postupně dále rozšiřují aprobace na vícero plemen nejprve převážně příbuzných, která je zajímají. Jiní se snaží získat maximum aprobací, aby se stali rozhodčími univerzálními, již zmíněnými "allround". Rozhodčí, kteří zůstávají "věrni" svému plemeni, u kterého začínali, přitom mnohdy dále aktivně chovající, si aprobace zpravidla nerozšiřují a nebo jen omezeně na úzký okruh plemen, ke kterým je váže hlubší vztah. Dále se snaží do hloubky poznat dané plemeno včetně všech možných souvislostí. Takový rozhodčí musí vždy mít nejen příslušnou aprobaci spolu s praktickou zkušeností v chovu daného plemene, ale musí s ním být v těsném kontaktu, znát nejen jeho historii i současnost, ale vědět kam směřuje a proč, co mu působí problémy, frekvenci nejčastěji se vyskytujících vad, zkrátka znát kde plemeno tzv. "tlačí bota". Takoví rozhodčí byli vždy zváni rozhodčími - specialisty a nevidím důvod, proč by to nemělo být i nadále. Je jenom logickým důsledkem, že pro vývoj kteréhokoliv plemene je vždy lépe, aby je posuzovali z větší části takoví to rozhodčí. Zejména co se chovatelských akcí týče, tedy akcí majících co do činění s uznáním chovné způsobilosti nebo chovnou způsobilost podmiňujících. To je také důvodem, proč ve světě naprostou většinu klubových a speciálních výstav posuzují rozhodčí specialisté a proč následně ocenění z těchto výstav bývá právem výše ceněno, než ocenění z mezinárodních výstav. Naproti tomu posouzení všestrannými - univerzálními allroundy nebo rozhodčími např. pro skupinu plemen si zachovává větší odstup, bývá více rámcové a mnohdy se nezabývá jemnými nuancemi typickými pro dané plemeno. I posouzení těmito rozhodčími je občas potřebné a užitečné. Mnohdy upozorní na nové skutečnosti, či problémy vyskytující se hojněji u jiných plemen a které jsou třeba opomíjeny. Zkrátka nový úhel pohledu. Nicméně jejich stálé posuzování by se nemělo stát pravidlem, pokud si dané plemeno chce udržet ucelený rámec a kontinuitu, zkrátka se vyvíjet.