Mohu zodpovědně prohlásit, že jsem se na Srnčí těšil už několik měsíců předem nejen proto, že jsem tam jel s našim novým kamarádem Darésem (byli jsme přihlášeni do třídy mladých) ale také proto, že mě pohled na velké množství těchto ušlechtilých chlupáčů znovu a znovu fascinuje. Má to pro mě neopakovatelné kouzlo a pravděpodobně je to nějaký zvláštní druh nemoci, která jak celá naše rodina poznala, je prostě neléčitelná. Sám jsem se mnohokrát vyznal ze své nemoci, která se jmenuje „novofundlandský pes“ .Darés je, za nějakých 24 let mým v pořadí již šestým pejskem a do dnešního dne mi žádná medicína nejenže nepomohla, ale také jsem ji vlastně ani nehledal.A doma jsou ještě oba důchodci jedenáctiletý Andy a skoro třináctiletý Cliff. Jsem přesvědčen o tom, že je určitě příjemný pocit ,jestliže má náš pes nebo fenka výstavní úspěchy, ale ruku na srdce, není přece jen důležitější duše Novofundlanďana ? Věřím tomu, že převážná většina seriózních chovatelů určitě bude s tímto názorem souhlasit. Proto se také ty letošní Velikonoce staly akcí, které jsem se prostě nemohl nezúčastnit. A rozhodně jsem nebyl zklamaný, ani já ani Lucka, natož náš Darések, který se tam jaksepatří vyřádil. Je pravda, že termín letošních svátků byl letos poněkud brzy a mnozí z nás se zřejmě ještě v polovině března klepali nejen zimou, ale i hrůzou při představě, jak se budou na Srnčí prokopávat závějemi.Naštěstí však nám moudrá příroda všechno usnadnila. Po sněhu ani památky a nebýt toho trochu zakaboněného výstavního dne i s nějakými kapkami deště, nám přálo i to počasí. Možná, že tak brzký termín se podepsal i na účasti, která byla oproti loňsku trochu nižší.To však v žádném případě nemělo nějaký negativní dopad na celé setkání nebo výstavu, bonitaci i svod .Prostě se zase setkali lidé, pro něž je fundlák ten nejkrásnější pes na světě a báječně se bavili.Myslím si,že prostě nezbývá než opravdu poděkovat všem těm, kterým prostě stojí za to obětovat mnoho ze svého volného času, aby se taková parta mohla setkat, zařádit si a zapomenout na pár dní na běžné denní problémy a hektický způsob života. Byly to znovu příjemně prožité Velikonoce! Myslím, že ti kteří se zúčastnili mi to jen potvrdí. Nechci rozhodně nikoho přímo jmenovat, mohl bych na někoho, možná nechtěně, zapomenout, ale určitě to každý, kdo na Srnčí byl, pochopí. Dá to rozhodně fušku, aby všechno klaplo.Takže ještě jednou upřímně: "DÍKY"
Je pravdou , že mi tentokrát trochu chyběl náš vtipný moderátor „Chcete mě“ Zdeněk Srstka. Přece jen jsem postrádal při komentování výstavy jeho příslovečný humor, na který jsme si zvykli při minulých setkáních .Ale alespoň nás opět navštívil starý známý Václav Faltus a opravdu nás zase večer pobavil. Nejen, že jsme se celý večer dobře bavili z jeho komentářů a průpovídek, ale posléze pohled na něj, jak se na konec večera usilovně snažil předhánět s naším Darésem, koho z nich lépe děvčata poškrábou na bříšku, byl vskutku unikátní, o čemž svědčí i kompromitující fotografie.
Na závěr snad ještě několik poznámek k výstavě. Docela příjemně mě překvapilo, že oproti loňsku jsem viděl trochu méně těch všemožných, rádoby kosmetických úprav, které jsou pro naše zvířata nepřirozené a přibylo těch, kteří své pejsky rozumným způsobem připraví, aniž by deformovali jejich přirozenou krásu , půvab i impozantní zjev. Určitě je pěkné, když má Novofundlanďan čistou a udržovanou srst, přirozeným a rozumným způsobem zformované tlapy a odstraněné přerostlé chlupy, ale takovou péči potřebuje průběžně po celý rok a nejen těsně před výstavou. Možná se bude někomu zdát, že se opakuji, ale v tomto případě se domnívám, že opakování je určitě na místě.
Další věcí, kterou jsem jaksi těžko překonával,byl způsob předvádění psa v kruhu některými vystavovateli.Je to vidět i na jiných výstavách jako například v loňském roce na Džbánu. Jestliže budeme věnovat dostatečnou pozornost přípravě svého psa na předvedení a jeho základní poslušnosti a ovladatelnosti v kruhu průběžným nácvikem, určitě se nám to vyplatí. Nebudeme potom svědky věšení a škrcení zvířete výstavním vodítkem a pes bude nosit hlavu přirozeným způsobem dostatečně vysoko jak v klidu, tak i v pohybu. Vše se dá naučit, jen trochu trpělivosti !Toto platí také pro postavení psa v klidu při posuzování rozhodčími.Můj subjektivní pohled na psa, kterému páníček neustále roztahuje a páčí zadní nohy až do nepřirozeného postavení s mezerou 40-50 cm, mi říká, že to asi není to pravé „ořechové“. Zejména u zvířat s menší kohoutkovou výškou. Vždyť žádný pes se sám takto nikdy přirozeně nepostaví ! Jestliže má náš miláček správně zaúhlené končetiny a dobrou a trpělivou přípravu předem, po správném navedení a eventuálním mírném poopravení se sám do správné pozice postaví. Myslím, že to potom každý rozhodčí ocení. Je to většinou snaha zakrýt tento nedostatek, který sice chápu, ale myslím si, že to dobrého rozhodčího neošálí. Potom na výstavách vidíme pejsky, kteří se neustále točí jak na obrtlíku a zoufalé páníčky, poskakující a škrtící nervózně toho svého drahouška, jenž s nimi samozřejmě zápasí o své vlastní pohodlí. Je pro mne pochopitelné, že se to děje u štěňat a velmi mladých psů, ale co říci na takové, jež mají už věk na to, abychom po nich poslušnost mohli vyžadovat. Nejsem ovšem od toho abych radil, o výchově toho je v literatuře napsáno dost. Ale co říci třeba na fakt, že na bonitaci je přiveden pes, který vůbec není zvyklý zůstat sám nějakou dobu na místě odložený, aniž by zběsile trhal vodítkem,že by se málem oběsil. Jak reagovat na situaci, kdy bonitovaný pes neukáže zuby a málem pokouše rozhodčího ? Vážení, uvědomte si, že jen výjimečně je funďa neurotik! Naštěstí je dost těch, kteří si umí se svým psem poradit.
Na závěr bych chtěl ještě jednu věc poznamenat. Překvapilo mě, jak malý zájem byl o právě vydanou „Studii o novofundlanďanovi“. Domnívám se, že by neměla chybět v psí knihovně nikoho, kdo se tomuto krásnému plemeni věnuje. Ale o tom samostatně v jiném článku.
Ještě jednou chci poděkovat všem , kteří tuto akci připravili a jsem rád, že máme dost kvalitních jedinců, se kterými se můžeme pochlubit i v silné konkurenci.
