K napsání tohoto povídání mě inspirovala jedna malá zmínka na nejmenovaných stránkách o novofundlandských psech. Natolik mě zaujala, že jsem si usmyslel ji poněkud rozpitvat, čímž jsem došel k mnoha paradoxním úvahám. Těžko bych mohl seriózně nastínit, co bychom se asi dnes dovídali z učebnic dějepisu. Začal jsem si jen klást všetečnou otázku "Co by bylo bývalo bylo dál, kdyby se něco bývalo nebylo stalo?"

{nomultithumb}

K napsání tohoto povídání mě inspirovala jedna malá zmínka na nejmenovaných stránkách o novofundlandských psech. Natolik mě zaujala, že jsem si usmyslel ji poněkud rozpitvat, čímž jsem došel k mnoha paradoxním úvahám. Těžko bych mohl seriózně nastínit, co bychom se asi dnes dovídali z učebnic dějepisu. Začal jsem si jen klást všetečnou otázku „Co by bylo bývalo bylo dál, kdyby se něco bývalo nebylo stalo?" Tak mě toto téma zaujalo, že jsem začal pátrat po historických pramenech trochu důsledněji. Čím více jsem si probíral souvislosti a propletence soukolí dějin, tím více jsem přestával považovat za blábol starou zákonitost pravověrných, někdy až fanatických příznivců žánru science fiction! Pro ty, kteří tomuto literárnímu směru zrovna nepropadli a považují ho do určité míry za pokleslý a nehodný jejich zájmu a pozornosti, případně ho považují za jakýsi druh upadajícího komiksu, dále vysvětlím. Je to všeurčující zákon, který pro tyto neználky tedy zopakuji:

„Jestliže někdy bude reálné pohybovat se proti běhu času, a to ať už jakýmkoliv způsobem, zda pomocí Černé díry, nebo stroje pana A. H. Wellse, popřípadě, nedejbože, jako Superman, nikdy se neopovažte změnit cokoliv v minulosti. Přeložíte-li symbolicky jen stébélko trávy v dějinách jinak, než zrovna leželo, zašlápnete-li třeba nevinného motýlka, v soukolí historie se vše tak zašmodrchá, že se možná narodíte jako slunéčko sedmitečné nebo hovnivál."

Toto není samozřejmě přímo konkrétní citát, takto to zformuloval můj průměrně vyvinutý mozeček, ale je to základní princip pohybu časem do dob dávno minulých. A vy se teď asi mnozí ptáte, proč toto téma má být zrovna na stránkách Novofundlandského klubu ČR, který je seriózním chovatelským klubem a co to má jaksi společného „s válcováním silnic?" Fundláci a sci-fi to nějak nejde dohromady, že? No je sice pravdou, že tady vlastně nejde přímo o žánr sci-fi, neboť žádný novofundlandský pes se do minulosti zatím ještě nevrátil, a podotýkám, že toto také nemá být žádná seriózní studie historie. Nějaký pes už tu sice jednou v něčem lítal. Avšak nebyl to náš huňatý méďa, ale ruská Lajka a nebyl to stroj času, ale Sputnik! A navíc, už je to stejně hodně dávno, takže někteří z později narozených možná ani nevědí, o čem je řeč. Tímto úvodem se tak dostávám k jádru „pudla", promiňte, chtěl jsem říci novofundlanďana.

Když se v roce 1769 v Ajacciu ležícím na ostrově Korsika ve Středozemním moři narodil Napoleon Bonaparte, netušil ještě tento malý, zřejmě zakomplexovaný korsičánek, co ho v jeho životě potká. V hrudníčku mu bilo velké srdce budoucího světového válečníka a vojevůdce a ani netušil, že jeho osud se jednou zkříží s novofundlandským psem. Vida, už začíná svítat ve vašich mozkových závitech? Ať laskavý čtenář promine. Dobrá, tak tedy pokračujme: Jeho život byl pohnutý, trochu jak na horské dráze, ale jak každý z dějepisu ví, jeho úloha v dějinách byla vskutku velice významná. Tento malý velký muž, s rukou ležérně zastrčenou mezi knoflíky kabátce uniformy v krajině břišní, neoddiskutovatelně hýbal celou Evropou. Vše šlo jako po másle. Velká francouzská revoluce roku 1789 mu rychle vynesla hodnost generála a abych vás, čtenáře příliš nezatěžoval historickými fakty, tak jenom krátce. Osvobodil Toulon od prokletých Anglánů, pak tažení do Itálie, kde dával na zadek Rakušákům a Taliánům zase přitom usilovně pomáhal od jejich skvostných a známých obrazů. Byly ukradeny a v bednách odesílány do Paříže. Napoleon se vrátil do Francie jako veliký hrdina, lidem opěvovaný. Pak pro změnu při tažení do Egypta dostal naopak sám řádnou námořní nakládačku od admirála Nelsona v bitvě o řeku Nil. Potom jedna morová rána, fofrem zpátky do sličné Francie a nakonec 18. Brumaria (9. listopadu) 1799 převzal moc. Pak zas pro změnu nová ústava a plebiscitem, bitva u Marenga, kde znovu vyklepl Rakušany. A tak se ten malý Korsičan stal diktátorem Francie. Následoval další politický i vojenský fofr, vše jelo jako na drátkách, úspěch za úspěchem, bitva za bitvou. Roku 1804 se korunoval sám na císaře Francie a vytvořil pro svoji maličkost dědičnou aristokracii. A zase bitvy. Nejdřív Ulm, pak patřičně nařezal Rusům s Rakušáky v bitvě „Tří císařů" u Slavkova, no a následně se silně zapotil u Trafalgaru, kde si ho jak se patří zase podal admirál Nelson, který sice v této bitvě padl, ale jeho loďstvo císaře alespoň řádně „vykoupalo" v moři. Když tedy uschnul, stačil od roku 1806 do 1809 namlátit Prusům, carovi Aljošovi i znova Rakušanům. Byl na vrcholu moci a slávy, no prostě se, jaksepatří, činil. Takový to byl neposeda s nezkrotnou touhou zapsat se do evropských dějin. Milou Josefínku pustil k vodě a oženil se s rakouskou princeznou Marií Luisou, dcerou Františka I. Mařenka mu taky povila následníka a dědice. Byl to opravdu šikula a milá Evropa mu opravdu ležela u nohou. Jenže potom to všechno začalo jít poněkud z kopečka. Porafal se s Aljošou a výlet do Ruska roku 1812 se mu taky jaksi zrovna nevyvedl. Jednak ho příšerně zábly nohy v třeskuté ruské zimě, jednak se od Borodina pachtil za Rusy hlubokým sněhem a vánicí tak dlouho, až tu svoji slavnou armádu prakticky celou zdecimoval. Jako vrchol všeho milí Angláni finančně podpořili novou protifrancouzskou koalici, kam patřilo ještě Rusko, Rakousko a Švédsko. A tak přišla rána největší, že se z ní chudákovi Napoleonovi až zatmělo před očima. 16 - 19. 10. 1813 - bitva u Lipska neboli tzv. „bitva národů", což byla asi největší fašírka a fiasko 19. stol. vůbec. Zdrcující výprask Napoleona, jenž upaluje zpátky do Francie tak rychle, že málem ztratí svůj obligátní klobouk. Italové ho navíc taky pošlou k šípku, a tak v březnu 1814 dochází k obklíčení Paříže. A náš milý Korsičan je najednou tak v úzkých, že 30. 3. z donucení raději fofrem bezpodmínečně kapituluje a s důchodovou „almužnou" dva milióny franků ročně se nechá od Anglánů 11. 4. 1814 vypoklonkovat na ostrov Elbu.

A teď je ta pravá chvíle, kdy se v koloběhu času střetnou osudy jednoho výjimečného psa, impozantního Novofundlanďana s výjimečným malým císařem. Sice už jenom s císařem tohoto nepatrného ostrůvku ve Středozemním moři , ale přece ještě jen s císařem. Co to bylo za fundláka, který do jeho života tak významně zasáhl, že se dějiny ubíraly tak, jak je známe dnes?

Jmenoval se Boatswain (neboli Lodník) a v roce 1801 ho do Británie jako štěně přivezl jeden kapitán královského námořnictva. Posléze ho zřejmě daroval následníkovi britské koruny. Když se 12. 4. 1762 tohle princátko narodilo, ani ve snu ho nenapadlo, že se ve svém dospělém životě stane majitelem zachránce života svého úhlavního nepřítele. Údajně to byl v dospělosti pes velmi krásný, s výbornou srstí a majestátní hlavou. Boatswain se stal jeho majetkem ještě jako prince - regenta, protože králem Jiřím IV. se stal až roku 1820. Musel si totiž trpělivě počkat, až se trůn uprázdní, a to i přes závažnou skutečnost, že jeho tatík, král Jiří III., to měl již delší dobu ve své pomazané hlavě notně zpřeházené a pomotané. Což ovšem, jak jistě víme, pro vládnutí zřejmě nebylo na závadu a koneckonců to není nic zase tak neobvyklého. Historie, ale i současnost zná více choromyslných vládců, či politiků. Příkladů bychom jistě nalezli dost a dost a to nejen v dobách dávno minulých.

A nyní se dostáváme k samé podstatě věci:

Boatswain zachránil císaře Napoleona před utonutím! Toto je všeobecně známá skutečnost. ALE....?

O tom, jak se tato nehoda odehrála, prameny uvádějí v podstatě dvě verze, které se liší nikoliv samou podstatou věci, ale především časovou rovinou:

 

Verze první:

Jako zajatec Britů byl 11. 4. 1814 deportován na ostrov Elbu. Zřejmě byl, chudák, předchozími bitvami a hlavně posledními neúspěchy tak vyčerpán a zdeptán, že sebou žuchnul do vody jako pytel brambor. Možná, že ani nevěděl jak. A tady přichází na řadu historická záchranná akce našeho statečného chlupatého fundi Boatswaina, který nehodlal připustit, aby jeho oddaní plakali nad ztrátou milovaného císaře a dějiny tak kráčely jinou cestou! Neohroženě ho zachránil a zachoval ho pro bitvu u Waterloo a ostrov Svaté Heleny.

Verze druhá:

Když se Napoleon rozhodl dát vale svému minicísařství na ostrově Elba a nastupoval na loď, která ho měla dopravit zpátky do Francie, aby se pokusil znovu vládnout Evropě, byl natolik nešikovný nebo neopatrný, že sebou plácnul do moře a začal se topit. Prostě mu na nástupní mokré lávce ujela noha a nezjistil si, kdy jede ta druhá a hned polykal andělíčky. V neohroženém Boatswainovi se probudily vrozené záchranářské pudy a milého Korsičana nenechal klesnout ke dnu, a tak tímto činem zachoval jeho císařskou maličkost pro další, byť méně slavné úlohy v dějinách.

Tato verze mi ovšem nepřipadá tak pravděpodobná. Co by dělal pes nepřátelského prince-regenta na lodi, pomáhající císaři v útěku? Jisté je jenom to, že 1. března přistál s hrstkou svých věrných na pobřeží Francie u Antibes, aby nastolil „stodenní císařství". Ale že by mu k tomu pomáhali zrovna Angličané se mi jaksi nechce věřit!!! Proto mi připadá daleko pravděpodobnější přece jenom ona verze první. Je konkrétnější a logická. Tady by totiž měla svoje opodstatnění přítomnost Boatswaina jako psa z nepřátelského tábora.

Ať už je kterákoliv z těchto teorií blíže skutečnosti (a to ať laskavý čtenář posoudí sám a eventuálně si vybere), jediné co z toho vyplývá, je neoddiskutovatelná skutečnost:

Novofundlandský pes svou záchranářskou akcí dokázal ovlivnit evropské i světové dějiny v mnoha směrech. A to jak na poli politickém, válečném nebo finančním, tak dokonce , jak o tom později ještě padne zmínka, i v dějinách pop-music.

Představte si teď všichni společně se mnou, co by se asi stalo, kdyby náš maličký císař s velkým srdcem vojevůdce tak neslavně zahynul. Hypoteticky se můžeme na základě vývoje světa pouze domýšlet, jak by si s námi následná historie zahrávala a co by se určitě nestalo.

V případě kterékoliv verze by se rozhodně nestaly žádné z těchto událostí na politickém či válečném poli:

a) Napoleon by neutekl z Elby, nevylodil by se u Antibes a nenastolil by „stodenní císařství", protože by z něj byl jednoduše utopenec a potrava fauny Středozemního moře.

b) Po restauraci Bourbonů a nastolení konstituční monarchie Ludvíkem XVIII. by tento rod nemusel znovu utíkat ze země a zase se do ni vracet. A Ludva by nemusel tak narychlo do Belgie.

c) V roce 1815 by pravděpodobně nebylo zapotřebí žádného Vídeňského kongresu (především v případě platnosti verze první) a proto by ostatní státy Evropy nevyhlásily Francii válku. Nevznikla by ani Svatá aliance. Pravděpodobně by se tak nekonaly i na tehdejší dobu závažné územní změny.

d) Tím pádem by nedošlo k bitvě s Prušáky u Ligny.

e) Samozřejmě, že by se nekonala ani proslulá francouzská jatka u Waterloo.

f) Zároveň by Francie na základě potupného druhého francouzského míru z 20. listopadu 1815 nepřišla o Savojsko a Sársko.

g) Nemusela by také platit jak mourovatá všechny ty válečné reparace, které zřejmě řádně zamávaly s jejím rozpočtem (bylo to celkem 700 mil. franků), nemusela by vydržovat půl milionu cizích vojáků a vrátit všechny ty nakradené obrazy zpátky do Itálie a Louvre by museli přistavovat už za Bourbonů.

h) Ostrov Svatá Helena by zastával zcela bezvýznamné místo ve světových dějinách.

i) Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu, markýz Douro, (1. května 1769 - 14. září 1852) anglo-irský aristokrat, který stál v čele britských vojsk u Waterloo (přezdívaný „železný vévoda"), by se s největší pravděpodobností nestal anglickým národním hrdinou a je otázka, zda by se později vůbec stal r. 1827 vrchním velitelem armády a r. 1828 Ministerským předsedou Spojeného království.

j) Tím pádem je možné, že by se po něm nejmenovalo ani hlavní město Nového Zélandu, ani britské bombardéry, natož světoznámé hotely. Nestály by možná ani jeho sochy v Británii, ani jeho slavná jezdecká socha na hřbetě oblíbeného plnokrevného hřebce s arabskými rysy Copenhagena, umístěná v Hyde Parku v Londýně. Asi by ho ani nepohřbívali v katedrále Sv. Pavla.

k) Ani Gebhard Leberecht von Blücher ( 16. prosince 1742 - 12. září 1819 ), princ Wahlstatt, jako pruský generál, který velel armádě proti Napoleonovi Bonaparteovi v bitvě u Waterloo, by si zřejmě také neužil tolik slávy a uznání.

l) Další otázkou je, zda by existovalo období Metternichova absolutizmu.

m) Bílého arabského hřebce Marenga, nejmilejšího to koně Napoleonova, by nikdy u Waterloo tím pádem Angličani neodchytili. Sám bůh ví, jaký by měl možná osud, ale rozhodně by neskončil v Anglii v hřebčíně New Barnes jako válečná kořist . Žil tady sice ještě 27 let a uhynul v 38 letech. Jeho kostra by však nepatřila nepřátelům Francie a nebyla by vystavena v Národním vojenském muzeu v Sandshurtu. A žádní angličtí důstojníci by si také z jeho kopyta v žádném případě nedovolili udělat tabatěrku.

Skutečně velmi důležité události dějinné přímky, ke kterým by asi nikdy nedošlo, kdyby náš malý cisař skončil jako potrava všemožných rybích obyvatel Středozemního moře, jsou z oblasti finančnictví.

Rothschildové by se pravděpodobně nikdy nestali takovým neomezeným vládcem evropských a posléze světových fi nancí, nebýt spekulací okolo výsledku bitvy u Waterloo!! Nebudu vás zatěžovat všemi finančními transakceni po bitvě u Waterloo, které začal Nathan Rothschild a pokračovali v ní i ostatní členové rodiny. Stali se nejbohatšími bankéři a ovládali evropskou ekonomiku. Jejich finanční impérium by nikdy pravděpodobně nebylo tak velké, nebýt záchrany Napoleona před utopením jedním Novofundlanďanem!

Protože následný vývoj časové přímky dějin skýtá tisíce variant možného průběhu událostí, bylo by zbytečné dále spekulovat a tak se můžeme jen ptát:

Byl by Revoluční rok 1848? Bylo by II. císařství? Byla by I. světová válka? A co třeba ta druhá? Jak by se vyvíjela průmyslová revoluce? Jak by dnes vypadala Evropa? atd., atd., atd.

Na závěr jsem si přichystal bonbónek, nebo, chcete-li, malou třešničku na dortu. Boatswain zasáhl i do dějin světové pop music! Chcete důkaz? Tak tady je :

Švédská skupina ABBA v roce 1974 sklidila úžasný úspěch ve švédských soutěžích a s písní Waterloo odjela na Eurovision Song Contest do Velké Británie. Přesvědčila dirigenta orchestru, aby si vzal typický Napoleonův klobouk, dobrá píseň a osobité kostýmy pak zapůsobily na porotce z celé Evropy. ABBA zvítězila v soutěži Eurovision 6. dubna 1974, a odstartovala tak svoji kariéru. Během 14 dnů tento úspěch doslova Abbu katapultoval na první příčky světových hitparád a skupina se tak rázem stala slavnou. Pokud by neexistovala bitva u Waterloo, možná, že by ABBA zůstala jen průměrnou skupinou doma, ve Švédsku a neovlivnila by tak mnoho následovníků.

Mark Knopfler se skupinou Dire Straits by asi taky nikdy nenapsal „Don`t with Bonaparte" a je zřejmě i více písní (např. zlidovělá balada Eugena Pradela „Waterloo"), které by možná také nevznikly (a to nejen tedy v populární hudbě).

Také si začínáte klást onu otázku z úvodu mého povídání „Co by bylo bývalo bylo dál, kdyby se něco bývalo nebylo stalo?" Toto rozhodně neměla být žádná historická studie, nebo vědecké pojednání. Je pravdou, že má historickou posloupnost odvozenou od průkazných skutečností a dat, ale nemám rozhodně žádné ambice komentovat

historii. Chtěl jsem pobavit a jen poukázat na to, jak může jeden chundelatý novofundlandský pes ovlivnit historii, i když se jeho jméno v učebnicích dějepisu zrovna neobjevuje. A pak se divte, že ho za rok pohřbili ve Widsdorském zámku ve věku 14-ti let. Dokonce mu vystavěli i pomník. Teď mi snad čtenáři dají za pravdu, že toto povídání přece jen patří na stránky tohoto seriózního chovatelského klubu, jakým Novofundlandklub ČR určitě je. Snad se i trochu pobaví mezi všemi informacemi o výstavách, výcviku a bonitacích.