Už mnoho týdnů před srazem na Džbánu jsem se třepal jako ratlík samou nedočkavostí, abych se octnul mezi množstvím chundelatých a impozantních tvorů, kterým s láskou a tak nějak mazlivě říkáme "funďové". Mnohé z nás už provázejí roky a některé dokonce desetiletí životem a stali se tak jeho nedílnou součástí. Mají pro většinu z nás neopakovatelné kouzlo a i když třeba nesklízejí zrovna vavříny a tituly a také často nadělají mnoho neplechy, jsou to prostě naši parťáci.

Určitě jsem nebyl sám, který se na obě Klubové výstavy těšil. A to nejen na soutěžení, ale hlavně na posezení s lidmi stejně praštěnými a infikovanými zdravotně nezávadným virem, nazývaným Novofundlandský pes. Vím, že většina z vás mi jistě dá za pravdu. Vždyť kdo jednou pozná tohoto charakterního a dobráckého chlupáče, stane se do určité míry „závislákem“ a je prakticky nevyléčitelně nemocný. Je to však choroba, při které člověk nevolá hned zdravotnickou službu první pomoci, ale má tendenci vyhledávat a družit se se stejně postiženými pacienty obého pohlaví. Dokonce si dovolím vyslovit názor, že tato choroba paradoxně našemu zdraví jako jediná dokonce prospívá. A to jak po stránce psychické, tak i fyzické. Ruku na srdce, kdo z nás, když je tak říkajíc na…… na celej svět, nejde za tím svým černým nebo hnědým, více či méně střeleným nebo rozvážným (to podle věku) psem, aby si mu postěžoval, jak mu vlastně nikdo nerozumí. Jednou je to manželka či milenka, jindy třeba tchýně, nebo ho rozzuřil šéf, možná se i ratolest někde zapomněla, nebo mu dal někdo košem, a ta velká hlava s hnědýma očima má na všechno lék. Žádné prášky, žádné zábaly, injekce a nedejbože nucená návštěva našich „vyhlášených“ zdravotnických zařízení!. Prostě vám vleze fundlák, se samozřejmostí sobě vlastní, do klína s takovou nepředstíranou láskou a zaujetím, že vás vyvrátí i se zahradní židlí. Potom vám důkladně umyje celý obličej svou horkou, růžovou „šunkou“ s černými flíčky a majestátně se uvelebí vedle vás, vyžadujíc neodolatelně svůj obligátní drbací rituál. A vy prostě zapomenete na všechny problémy a strasti a divíte se, jak vám ten funďa uklidnil nervy, které se zdály být beznadějně napnuté až k prasknutí. Pokud se týče prospěchu na našem fyzickém zdraví, donutí nás ke hrám, k dlouhým procházkám, plavání, i k jízdě na kole, což nám prospívá. Většinou nás tak přinutí alespoň trochu protáhnout zlenivělé údy a jaksi hejbnout zadkem. Možná, že to na váze zase tak moc nepoznáme (což je bohužel i můj případ), ale rozhodně alespoň méně dřepíme u televize nebo u počítače.

Význam obou výstav na Džbáně podtrhla i účast zástupců Prahy 6, a to pana starosty Mgr. Tomáše Chalupy, místostarosty paní Ing. Marie Kousalíkové a v neposlední řadě pana Oliviera Nicolova z Kanadské ambasády. Byl vlastně zástupcem země původu našich chlupáčů.
Prostě to byly tři dny, které mě a určitě i všechny ostatní „fundláčkáře“, na duši zahřály. Sešlo se nás požehnaně, konkurence byla veliká a celá parta podílející se na organizaci nám připravila opravdu tři skvělé dny. Sešli se vystavovatelé jak z Čech a Moravy, tak z Polska a Rakouska. Přesto mě však dost nemile překvapila neúčast vystavovatelů ze Slovenské republiky. Obzvláště proto, že jedním z rozhodčích byl prezident Novofundlandklubu ze Spojených států amerických pan Roger S. Frey. Je to erudovaný rozhodčí s velkými zkušenostmi a to jak s chovem, tak i s posuzováním tohoto plemene nejen v USA, ale i v celosvětovém měřítku. Vždyť právě on by mohl objektivně posuzovat to, čemu se u nás říká „americký typ“ v poslední době prosazovaný a preferovaný u nás i v některých zemích Evropy, Slovensko nevyjímaje. Proto vyvstává otázka, proč slovenští chovatelé nepřijeli své psy prezentovat a potvrdit si v ostatní konkurenci, že tento typ novofundlanda odpovídá standardu tohoto plemene? Vždyť právě kvůli celé této dlouhotrvající polemice, točící se okolo toho tzv. amerického typu, organizátoři obou klubových výstav sáhli možná hlouběji do kapsy a pozvali právě rozhodčího z USA!

Ale nutno přiznat, že rozhodně udělali dobře. Zkonfrontovali názory dvou rozhodčích a to jak renomovaného pana Rogera Freye, tak Vladimíra Adlta z České republiky. Posuzovali oba dva dny, jen si prohodili feny se psy. Z mého hlediska bylo posuzování korektní a současně velice důkladné, a i když se někdy v hodnocení mírně rozcházeli, oba preferovali nejen především standard, ale také dokonalou eleganci psa v pohybu. Všeobecně se dá říci, že vítězili opravdu psi a feny s harmonickou tělesnou stavbou, krásně modelovanou hlavou s převážně dobře utvářenými a uzavřenými pysky, správným pohlavním výrazem a tmavým okem bez pokleslých víček. V neposlední řadě však oba velice důkladně a kriticky posuzovali i pohybové schopnosti předváděných zvířat. Určitě došlo i k některým překvapením, ale objektivně vzato, jestli je pes druhý den v pohybu jako vyměněný a pohybuje se bez elánu, v pořadí se to potom samozřejmě musí odrazit. I to zda byl pes v momentální kondici a jak byl předveden. Jisté je, že třeba i kvalitní jedinec může mít svůj špatný den, anebo je nevhodně předváděn, což se musí zákonitě projevit i v hodnocení rozhodčím. Snad jediným stínem na obou výstavách však bylo zcela nevhodné chování několika málo vystavovatelů, kteří prostě nedokázali unést porážku. Hodnocení jejich psů zřejmě neodpovídalo jejich představám, přestože se zjevně typologicky, mírně řečeno, odlišovali od standardu. Většina těch, kteří se obou výstav zúčastnili, považovala tyto výstupy za krajně nevhodné. Hraničilo to s arogancí a neúctou k rozhodčím, kteří, podle mého názoru, posuzovali nejen velice korektně, ale především se drželi Standardu Novofundlandského psa. Ano, mohli bychom možná o některých hodnoceních polemizovat (co člověk, to názor), ale rozhodně ne takovýmto neomaleným způsobem.

Nakonec drtivá většina chovatelů dokázala, že i přes rozdílná hodnocení svých miláčků, jsou taková parta, kterou zas jen tak něco nerozhází. Sešli se u jednoho stolu a výtečně se dokázali bavit. A když potom každý přispěl ke dvěma báječným pečeným selatům nějakou tou troškou do mlýna, bavili se opravdu všichni skvěle. Ať už to byl vítěz nebo poražený. Měl jsem takový pocit, že asi nejvíce zaskočený a překvapený byl z toho mumraje pravděpodobně pan Roger Frey! Z jeho řeči, za pomocí překladatele, jsem pochopil, že takovou soudržnost, pospolitost a zábavu ještě na takové akci nezažil!

Na závěr je tak možné konstatovat několik věcí:

1. Jako klub máme rozhodně dostatek konkurenceschopných jedinců, ať psů nebo fen, o čemž svědčí pohled na výsledky a povýstavní katalog z obou výstavních dnů.
2. Umíme se bavit.
3. V drtivé většině nám jde především o psy.
4. Začíná se výrazně projevovat snaha o zkvalitnění chovu a hlavně přináší výsledky!

Právě proto si myslím, že se každý rád napřesrok na Džbán vrátí, už proto, že celá ta organizátorská parta (nebudu nikoho jmenovat, abych se nedopustil neomluvitelného faux pas, že na někoho nechtě zapomenu) odvedla perfektně svou práci. Nelitovali svého volného času ani mnohdy peněz (jako sponzoři) a starali se o to, aby nám na Džbánu nic nechybělo.

Znovu tedy musím konstatovat: „Fundláci zase vyhráli“ A k tomu bych chtěl ještě podotknout,, že to byli fundláci „normální“, a byli tak opravdu skvělými reprezentanty tohoto úžasného plemene.